Spor o Těšínsko a jeho důsledky

Dlouholetý zdroj neporozumění mezi Čechy a Poláky
Ivo Baran

Národnostní poměry a specifika Těšínského Slezska byly a dosud jsou v českém prostředí obecně chápány jako regionální a tak trochu „exotická“ záležitost a jsou obvykle nahlíženy především v kontextu česko-polských vztahů.

Česko-polský konflikt v tomto regionu v první polovině minulého století byl v minulosti a je i v současnosti často zdrojem kontroverzí také mezi historiky na obou stranách. Jedním z nejčastěji diskutovaných problémů týkajících se národnostních poměrů na Těšínsku je přitom otázka prvního československého sčítání lidu z roku 1921, které je polskými autory obecně vnímáno ve vztahu k Polákům jako neobjektivně provedené, ne-li přímo jako zfalšované. Zápas o Těšínsko byl nejtěžším a nejdelším sporem, který musela Československá republika po první světové válce vést o své hranice. Vojenská akce československých vojsk z ledna 1919 vedla k obsazení sporného území a k přenesení sporu o toto území na mírovou konferenci v Paříži. Jelikož se Československo a Polsko nedokázaly dohodnout na tom, jakým způsobem by se toto území mělo rozdělit, padlo v září 1919 rozhodnutí uspořádat zde plebiscit. Několik následujících měsíců plebiscitních příprav patřilo k nejtragičtějším obdobím v historii Těšínska. Česká i polská strana se snažila získat si přízeň co největšího počtu zdejších obyvatel a v tomto svém úsilí pokládali Češi i Poláci takřka každý prostředek za dovolený. Národnostní napětí vyvrcholilo na jaře 1920, kdy se s blížícím termínem zamýšleného plebiscitu vystupňovalo nepřátelství a emoce obou stran. Na Těšínsku docházelo k bouřím provázeným násilnostmi a vyháněním obyvatelstva druhé národnosti. V této situaci proto přestávalo být reálné uskutečnění plebiscitu, jehož výsledek by byl oběma stranami uznán. Bylo proto rozhodnuto řešit spor arbitráží velmocí, jehož výsledek byl nepochybně příznivější pro Československo, které získalo v podstatě vše, co požadovalo, tedy celý ostravsko-karvinský kamenouhelný revír a košicko-bohumínskou dráhu, která v této době tvořila jediné fungující dopravní spojení českých zemí se Slovenskem. Rozhodnutím Rady velvyslanců z července 1920 však česká strana kromě toho, co žádala, získala také cosi, oč vůbec nestála, totiž silnou polskou menšinu ve své části Těšínska. Otázka polské menšiny na československém Těšínsku hrála po celé meziválečné období významnou roli ve vztazích mezi oběma státy a zvláště ve třicátých letech se stala ze strany polské diplomacie předmětem zvláštního zájmu a oficiálním důvodem k nepřátelské politice Polska vůči ČSR.

KDO JE JAKÝ ŠLONZÁK?
Základním problémem, na němž se čeští ani polští autoři až dosud nedokázali shodnout a který lze pokládat v jistém smyslu za klíčový k porozumění národnostním poměrům na Těšínsku, je to, kolik Poláků vlastně na československém Těšínsku v roce 1920 žilo. Celkem získalo Československo 1280 km2 (56%) z území historického Těšínského knížectví. Na tomto území žilo podle rakouského sčítání lidu z roku 1910 celkem 286 704 obyvatel, z toho 139 016 Poláků, 34 249 Němců a 113 319 Čechů. Je třeba připomenout, že polští představitelé již toto sčítání pokládali za nekorektně provedené a zveličující počet Čechů a Němců na úkor Poláků. Jedním z řady specifik Těšínského Slezska byla existence početné skupiny obyvatel, kteří sice hovořili místním polským dialektem („po naszemu“), ale zdráhali se přijmout polskou národní identitu. Tito lidé trvali na svém regionálním „slezském“ původu, v opozici vůči snahám polského národního hnutí považovat všechny zdejší polskojazyčné obyvatele za příslušníky polského národa. Pro tyto národnostně indiferentní obyvatele Těšínska se vžilo označení Šlonzáci, tj. Slezané, přičemž slovo Šlonzák je vlastně fonetickým přepisem polského výrazu pro Slezana (Ślązak). Do podoby politického hnutí se odpor části autochtonních obyvatel Těšínska vůči polskému národnímu hnutí transformoval na počátku 20. století v podobě tzv. šlonzakovského hnutí. Jeho ústřední postavou byl učitel Josef Koždoň ze Skočova v nynější polské části Těšínska, který v roce 1910 založil tzv. Slezskou lidovou stranu (Schlesische Volkspartei, Śląska Partia Ludowa). Pro stranu byla charakteristická proněmecká orientace a ostře odmítavý postoj vůči polskému národnímu hnutí a jeho snaze pojímat polskojazyčné obyvatelstvo Těšínska jako součást polského národa. Na místo toho byla Koždoňovými stoupenci vyzdvihována svébytnost a odlišnost „domorodých“ Slezanů, především v porovnání s Poláky z tehdejší rakouské Haliče. Je však pro poměry na Těšínsku charakteristické, že ústřední orgán této strany, časopis Ślązak, byl vydáván v polském jazyce. Spor mezi šlonzakovci (jak byli Koždoňovi stoupenci nazýváni) a uvědomělými Poláky se tedy odehrával uvnitř jednoho jazykového společenství, jehož jedna část přijala za svou polskou národní identitu, která z jejich mateřského jazyka vyplývala, zatímco druhá ji odmítla. Na otázku po své národnosti by šlonzakovec (samozřejmě polsky) pravděpodobně odpověděl: Kdo jsem? Nejsem Polák! V období československo-polského sporu se šlonzakovci vzhledem ke své protipolské orientaci vcelku jednoznačně přiklonili na českou stranu. Po rozdělení Těšínska československá administrativa přikročila k opatřením, která měla zajistit co nejrychlejší splynutí tohoto území s celkem československého státu. Nelze přitom pochybovat o tom, že tento cíl sledovalo i sčítání lidu, které se mělo na Těšínsku i v celé republice konat 16. února 1921. Nejvyšší představitel státní správy v československém Slezsku, opavský zemský prezident Josef Šrámek, to vyjádřil zcela otevřeně ve svém přípise ministerstvu vnitra z října 1920: Směrnicí naší při sčítání lidu musí být zajisté, aby počet příslušníků kmene československého byl co nejvyšší, a tím dokumentována oproti cizině naše národní síla. Tváří tvář poměrům na Těšínsku však obecné směrnice k určování národnosti při sčítání lidu nebyly z tohoto hlediska formulovány nejšťastněji, jelikož ve vládním nařízení se jasně uvádělo, že národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž hlavním vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk. Židé mohou přiznati národnost židovskou. Nepřípustno jest vyznačovati místo národnosti příslušnost k určitému území. Při důsledném uplatnění této směrnice by pak ovšem zdejší polskojazyčné obyvatelstvo muselo být připočítáno k Polákům. Je třeba připomenout, že v jiných případech československá administrativa právě takto postupovala. Na Hlučínsku, které bylo odděleno od Německa a připojeno k Československé republice v únoru 1920, existovala do značné míry obdobná situace jako na Těšínsku, pouze s tím rozdílem, že to bylo zdejší českojazyčné obyvatelstvo (tzv. pruští Moravci), které se ve své většině samo k české národnosti nehlásilo, jelikož v 19. století nebylo zasaženo procesy, jež vedly k zformování novodobého českého národa. O subjektivní orientaci zdejšího obyvatelstva nejlépe svědčí skutečnost, že při všech parlamentních volbách v letech 1925–1935 získaly na jazykově z 80% českém Hlučínsku nadpoloviční většinu hlasů německé politické strany. Československým úřadům bylo ovšem zcela jasné, že hlučínští Moravci nesmí dostat příležitost, aby si svou národnost sami vybrali, protože pak by se zřejmě ve své většině přihlásili k německé národnosti. Tváří tvář této situaci proto postupovaly československé úřady na Hlučínsku důsledně podle výše zmíněné zásady, totiž že národnost je dána mateřským jazykem, nikoli subjektivním cítěním. Na Těšínsku by však aplikace této zásady byla zjevně v rozporu se záměry československých úřadů, jejichž cílem bylo napočítat co nejvíc Čechů. Československé úřady se proto na Těšínsku rozhodly při sčítání lidu uplatnit princip svobodné volby národnosti, o němž se dalo předpokládat, že v daných podmínkách přinese české národnosti nejpříznivější výsledky. Při sčítání lidu zde byla zavedena tzv. šlonzácká kategorie, v jejímž rámci si mohli všichni obyvatelé svou národnost sami zvolit. Kdo chtěl, mohl se tak nechat zapsat jako Šlonzák-Čech (respektive Čechoslovák), Šlonzák-Polák nebo Šlonzák-Němec, čímž v podstatě bylo umožněno lidem, kteří hovořili polským dialektem, ale necítili se být Poláky, „uniknout“ před polskou národností. Bylo by velmi zajímavé vědět, jak by asi dopadlo sčítání lidu na Hlučínsku, kdyby zde byly zavedeny kategorie Moravec-Čech a Moravec-Němec, mezi kterými by si obyvatelé mohli vybrat.

PŘÍPAD FRANCISZKA SARGANKA
Rozhodnutí o zavedení šlonzácké kategorie ovšem narazilo na rozhořčený odpor všech představitelů polské menšiny na Těšínsku, kteří jeho hlavní záměr, tj. snahu zajistit, aby se při sčítání lidu k polské národnosti přihlásilo co nejméně lidí, okamžitě prohlédli. Na přelomu let 1920/1921 byli jedinou relevantní polskou politickou silou na československém Těšínsku socialisté a jejich deník Robotnik Śląski (Slezský dělník) byl v této době nejvýznamnějším polským časopisem. A byl to právě redaktor tohoto listu Franciszek Sarganek, kdo uveřejnil v únoru 1921 dvě výzvy k obyvatelstvu polské národnosti, které vedly ke konfliktu s československými úřady. Ze Sargankova podnětu uveřejnil Robotnik Śląski 6. února 1921 na první straně výzvu, aby se všichni po naszemu, tj. polsky hovořící Slezané při sčítání lidu zapsali jako Poláci. Tato výzva byla sice zcela v duchu vládního nařízení o sčítání lidu, ale nikoli se záměry, které československé úřady na Těšínsku sledovaly. Toto číslo bylo proto zabaveno a Sarganek byl rozhodnutím Okresní správy politické ve Fryštátě odsouzen k peněžité pokutě 3000Kč se zdůvodněním, že uveřejněním této výzvy se snažil navádět obyvatelstvo, aby při sčítání lidu uvádělo polskou národnost, a tudíž „nesprávný“ údaj. České časopisy na Těšínsku ovšem bez problémů uveřejňovaly podobné výzvy v opačném smyslu, takže je zcela zřejmé, uvedení jakých údajů považovaly československé úřady za „správné“. Tím ovšem celá záležitost neskončila. Sarganek totiž v dalším čísle z 15. února 1921 uveřejnil novou výzvu, kde, slovy úředního hlášení, za účelem agitačním a s průhlednou tendencí, aby obyvatelstvo činilo nesprávné údaje, uvádí, že jazyk, kterým mluví lid slezský, jest jazykem polským a že každý, kdo mluví po našemu, musí se zapsati jako Polák. Byl proto odsouzen k další pokutě, tentokrát ve výši 5000 Kč. Zaplacení těchto pokut ovšem daleko převyšovalo možnosti redakce časopisu, a Sarganek se tudíž proti rozhodnutí úřadů odvolal k Zemské vládě v Opavě. Sarganek se ve svém odvolání hájil tím, že jeho výzvy měly tentýž cíl, který sledoval zákon, tedy zajistit, aby sčítání lidu poskytlo správné a pravdivé údaje a aby ti, jejichž mateřštinou je polský jazyk, se při sčítání lidu dali zapsat jako Poláci, jelikož dialekt „po naszemu“ je podle všech znaků dialektem polským, nikoli českým či německým. Tato argumentace byla sice zcela logická, nicméně československé úřady žily v představách, že na Těšínsku byli Poláci v uplynulých desetiletích privilegovanou národností, která Čechy utlačovala podobně jako Němci, takže jediným „správným a pravdivým“ údajem pro ně bylo to, že na Těšínsku je Poláků mnohem méně (a Čechů mnohem více), než vykázalo rakouské sčítání lidu z roku 1910. V pozadí těchto českých představ byla teorie o „popolštěných Moravcích“, podle které nebyli obyvatelé Těšínska, hovořící polským dialektem, „skutečnými“, „rasově čistými“ Poláky, ale uměle popolštěným moravským (tj. českým) obyvatelstvem. Tato teorie se zrodila v důsledku toho, že ve druhé polovině 19. století došlo díky rozvoji polského národního hnutí na Těšínsku k postupnému nahrazování až dosud převládajícího „moravského“ (tj. českého) vyučovacího jazyka ve školách spisovnou polštinou. Šlo o podobný omyl, jakého se dopouštěli čeští autoři také ve vztahu ke Slovensku, kde byl ve středověku i později používán pro účely oficiálního jednání vedle latiny také český jazyk, který pak byl mylně ztotožňován s mateřským jazykem zdejších obyvatel. Čeští úředníci, kteří pak v roce 1920 převzali správu své části Těšínska, proto považovali za svou povinnost napravit domnělé křivdy, které byly podle jejich představ v minulosti spáchány ze strany Poláků na zdejším českém obyvatelstvu, a zvrátit proces „umělé polonizace“ zdejších obyvatel. Za relikt oněch mytických těšínských Moravců pak čeští úředníci považovali právě šlonzakovce, a polskou agitaci před sčítáním lidu proto vnímali jako snahu o matení zpolonizovaného českého obyvatelstva, kterému měla svobodná volba národnosti umožnit přihlásit se ke svému pozapomenutému češství. Jak se dalo očekávat, byly výsledky československého sčítání lidu zcela odlišné od výsledků rakouského sčítání z roku 1910 a mnohem příznivější pro českou národnost. Celkový počet obyvatel československé části Těšínska přitom poklesl (v roce 1910 zde žilo 287 tisíc obyvatel, v roce 1921 273 tisíc). Jestliže při rakouském sčítání lidu se zde k polské obcovací řeči přihlásilo 139 tisíc obyvatel, v roce 1921 se k polské národnosti přihlásilo pouze 69 tisíc osob. Ke kategorii Šlonzák-Čech (Čechoslovák) se při sčítání přihlásilo (a před polskou národností tak uniklo) 24 299 občanů. Počet Čechů na tomto území se pak oproti roku 1910 zvýšil o 65 000 osob. Kromě lidí, kteří se před polskou národností rozhodli uniknout prostřednictvím šlonzácké kategorie, stála za tímto poklesem také skutečnost, že mnoho polských přistěhovalců z někdejší rakouské Haliče nezískalo do roku 1918 domovskou příslušnost v některé z obcí na československém území, a neměli tudíž nárok na československé občanství. Jistý počet Poláků také z československé části Těšínska po jeho rozdělení emigroval. Franciszek Sarganek se proti rozhodnutím československých úřadů o konfiskaci jeho článků a pokutě odvolal. Jaký byl výsledek tohoto odvolání, se nepodařilo zjistit. Jisté je to, že do června 1922, kdy zemský prezident Šrámek sepsal o této záležitosti obsáhlou zprávu, nebyla celá věc dořešena. Představitelé polské menšiny výsledky československého sčítání lidu nikdy neuznali, čemuž se nelze divit. I v současné době je otázka, kolik vlastně na československém Těšínsku v meziválečném období žilo Poláků, předmětem ostrých polemik mezi českými a polskými autory. Čeští autoři se obvykle odvolávají na výsledky československého sčítání lidu z roku 1921, zatímco polští vycházejí z údajů rakouského sčítání z roku 1910. K vyjasnění této otázky by snad mohlo přispět to, kdyby se obě strany shodly na tom, koho je v daném období třeba považovat za příslušníka polské menšiny.

LITERATURA I. Baran, „Otázka národnosti při československém sčítání lidu na Těšínsku v meziválečném období“, Slovanský přehled, 2008, č. 1, s. 15–32; J. Bubeník – J. Křesťan, „Zjišťování národnosti jako problém statistický a politický: Zkušenosti ze sčítání lidu za První republiky“, in: Paginae historiae 3, 1995, s. 119–140; D. Gawrecki, Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918–1938, Český Těšín 1999; D. Miszewski, Aktywność polityczna mniejszości polskiej w Czechosłowacji 1920–1938, Toruń 2002; V. Plaček, Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742–1960, Hlučín–Kravaře 2000; J. Steiner, „Národnost při sčítání lidu v roce 1930 a její zjišťování na Ostravsku“, in: Slezský sborník, 1987, č. 2, s. 113–131.

Ivo BARAN (nar. 1977) pracuje v Národním památkovém ústavu, územní odborné pracoviště v Ostravě. Badatelsky se zabývá problematikou historických knižních fondů, národnostními poměry ve Slezsku v 19.–20. století a problematikou moderního nacionalismu.

ivo.baran@centrum.cz

klik

®