23 května 2009

Úvahy o historii a současnosti Těšínska (Zaolzí)

1. Současnost

Historii jsme dosud v našem servisu věnovali mnoho pozornosti. Méně jsme psali o současnosti, a zvláště o metodách odnárodňování Zaolžských Poláků, a to nejen ze strany současné místní většiny, ale i ze strany jejich jakoby polských zaolžských krajanů, kteří by se z titulu vykonávaných funkcí měli starat o dodržování práv náležících Zaolžanům, mj. na neomezené používání mateřského jazyka, na správný pravopis jejich jmen a příjmení, na udržení vlastní národní důstojnosti.

Je mi známo, že četní zaolžští aktivisté s velkým nasazením usilují o dodržování práva na používání mateřského jazyka ve veřejném životě, které Zaolžským Polákům náleží, o rovnoprávnou možnost používání historických, polských názvů zaolžských obcí, o používání polských nápisů, a zvláště o zaručení práva na používání polského pravopisu jmen a příjmení místních Poláků. Je proto smutné, když si Głos Ludu, vydávaný z českých dotací Radou Kongresu Poláků, bez ostychu v této oblasti dovoluje vědomou profanaci.

Jak si totiž vyložit to, co bylo zveřejněno na str. 7 Głosu Ludu ze dne 9. května t.r.? Jsou tam fotografie žáků a žákyň 3., 4. a 5. tříd karvinské základní školy s počeštěnými příjmeními dětí. Chápu, že dítě ze smíšeného manželství, dokonce i to navštěvující polskou školu, může mít české příjmení a nedivím se např. Alexandře Veselé, ale Łucja Pawlasová, Ewa Wierzgoniová, Weronika Kończynová, Lucie Kunzová nebo Małgorzata Sikorová, to už hraničí se zlomyslným pamfletem, s protipolským výsměchem ze strany polskojazyčných novin.

Nedivím se v této situaci, že šéfredaktor odmítl text Čtenáře, věnovaný tomuto tématu, doručený oklikou do naší redakce, jehož fragmenty jsem citovala v minulém měsíčním fejetonu „Dozvuky cenzury“. Očekávala jsem také, že po nástupu novináře z Polska na místo šéfredaktora GL se zlepší jazyk novin. Náhodně jsem pohlédla na stranu 8 výše citovaného čísla, určenou pro mládež. Dosud jsem tuto stranu spíše nečetla. Nehodlám se vyjadřovat k obsahu tam uveřejněného článku nazvaného „Traktát Lisabonski straszy nacjonalistów“ (Lisabonská smlouva straší nacionalisty), ale ke stylu jazyka, ve kterém byl článek napsán. Vždy mě učili, že pro mládež je třeba psát stejně jako pro dospělé, jen ještě pečlivěji, a tady – ani špetka pečlivosti. Jednoduše slaboučký text, pravděpodobně přeložený z češtiny amatérským překladatelem, uveřejněný bez odpovídající korektury. Takové obraty jako „Znając fobię Wodza z dalszej integracji europejskiej...“ (Znajíc fobii Vůdce z další evropské integrace...), „Już prawie rok po zaakceptowaniu umowy parlementem...“ (Už téměř rok po akceptování smlouvy parlamentem...), „Po obszernym rozszerzeniu organizacja ta przypomina już bardziej sparaliżowane OSN...“ (Po rozsáhlém rozšíření tato organizace připomíná už spíše paralyzované OSN...), „To oczywiście nie oznacza utratę suwerenności...“ (To samozřejmě neznamená ztrátu suverenity...) jsou živě vyňaté z českého jazyka. Dokonce i OSN je ponecháno jako české OSN.

A mimochodem, nedivím se faktu, že zaolžské tiskoviny neochotně tisknou jakékoli materiály obsahující náznak kritiky vůči současnosti, nebo historickou pravdu odlišnou od české interpretace. To je už zásluha většinových mocipánů, kteří si přivlastnili mnohamilionový majetek předválečných polských organizací, jehož získání zpět by umožnilo mj. vydávání skutečně polského (a ne pouze polskojazyčného) tisku, a drží místní aktivisty na svém hrníčku.

V tomto místě jsem už chtěla od kritiky upustit, ale... vyhodila jsem dalších 6 Kč na koupi Głosu Ludu ze dne 21. května 09. A co? Na straně 4 jsou uveřejněny další třídní fotografie karvinských dětí a další podpisy zkreslující příjmení: Owczarzyová, Siwková, Waloszková, Morcinková, Matuszyńská a jména: např. z několika Davidů na fotografiích zveřejněných v obou číslech novin, má pouze jeden jméno správně zapsané polsky. Zbytek byl představen jako čeští Davidové.

Chtělo by se k 6 Kč vynaložených na koupi dalšího čísla GL přihodit ještě pár zlotých na koupi velké plechovky vazelíny, aby vystačila pro všechny potřebné, ale asi škoda námahy...

Alicja Sęk



Tolik k hořké současnosti. Níže uveřejňujeme úvahy zaolžského Čtenáře na téma neméně hořké historie odtrženého kousku naší Rodné Země, zaslané do naší redakce před několika měsíci, po odmítnutí tohoto materiálu polskojazyčným zaolžským tiskem.

2. Historie

Korespondence z terénu

Po celý svůj dospělý život jsem se, jakožto autochton, zajímal o záležitosti spojené s Těšínskem (Zaolzím). Na toto téma jsem přečetl mnoho pramenných materiálů a knih. Zajímalo mě, jakými kritérii se řídily vítězné západní mocnosti po první světové válce, když na základě svých rozhodnutí budovaly novou Evropu. Dozvěděl jsem se, že ve věci Těšínského Slezska obě zainteresované strany přednesly následující argumenty:

A. Česká strana:

Dynastické důvody: několikasetletá příslušnost Slezska k České koruně,

Komunikační: bez košicko-bohumínské dráhy by české země neměly spojení se Slovenskem,

Hospodářské: bez Karvinského revíru by vznikly potíže s rozvojem státu.

B. Polská strana:

– jeden očividný argument: Těšínské Slezsko je obýváno Poláky

K těmto jednotlivým argumentům jsem měl výhrady, které ve zkratce představuji:

A. ad 1. – Těch několik set let je třeba rozdělit dvěma, jelikož polovinu (přes polovinu – pozn. A.S.) té doby bylo Slezsko pod vládou Habsburků, a v roce 1918 nevznikla Česká koruna, nýbrž zcela nový stát.

ad 2. Tento argument nelze brát vážně. Vždyť by bylo možné tento kousek celé trasy využívat na základě vzájemné dohody, jako tranzitní úsek, a současně v co nejrychlejším tempu vybudovat železniční trať např. přes Púchov.

ad 3. Nové Československo převzalo obrovskou část průmyslu Rakousko-Uherské monarchie. Jeho výkonnost byla nesrovnatelná s polským průmyslem, „zděděným“ po zaborech.

B. Jediný polský argument, argument etnický, byl skutečně očividný. Potvrzují jej rakouská sčítání lidu z přelomu XIX. a XX. století. Podle jejich výsledků tvořili Poláci na území pozdějšího Zaolzí přes 70 % obyvatel, zatímco Češi méně než 10 % (tyto výsledky se zkouší neutralizovat započítáváním do statistiky údajů z dávno už počeštěných obcí z okolí Frýdku, které byly kdysi součástí Těšínského knížectví, avšak vzhledem k jejich etnické struktuře, znovuzrozená po I. světové válce Rzeczpospolita si na ně nikdy nečinila nárok – pozn. A.S.)

Vítězné západní státy, Anglie a Francie (a zejména USA – dekrety prezidenta Wilsona – pozn. A.S.), se přikláněly k vytvoření v nové, poválečné Evropě států s bezpečnými hranicemi, vymezenými na etnickém principu. Vždy mě zajímalo, proč se v případě Československa od této zásady ustoupilo. Nové Československo zahrnovalo ve svých hranicích 3,5 milionu Němců v Sudetech, [...] téměř 200 tisíc Poláků a statisíce Maďarů. Zkušení politici museli vědět, že tato výbušná směs ohrozí v budoucnu bezpečnost Evropy.

Poláci, pod vedením Maršála Piłsudského, věděli ze zkušenosti, jak se žilo v takové etnické směsi pod zábory. Právě proto Piłsudski ještě před ukončením první světové války, šavlí a návrhy konfederace s Litevci, Bělorusy a Ukrajinci koval bezpečnou východní hranici Polska s ohledem na etnické zásady. Vytvořit federaci se nepovedlo, navíc se bolševici rozhodli zničit v zárodku „drzého Vyhnance na Kaštance“ a poslali proti němu Konarmii Buďonného a pěchotu Tuchačevského. Piłsudski však svou geniální taktikou vyhrál u Varšavy válku, která byla podle mínění znalců 18. nejdůležitější válkou v dějinách světa. Přesto Masaryk s Benešem zpochybňovali trvalost polského státu vznikajícího po 123 letech poroby. Nazývali Polsko státem „sezónním“ a využívajíce vojenského angažmá Polska na Východě, ozbrojeně napadli Těšínské Slezsko. Nevěřili ve vítězství Piłsudského (podporovali bolševického agresora, odmítli propustit přes území republiky zbraně pro Polskou armádu a maďarskou podporu – pozn. A.S.) a nezamýšleli se nad tím, co bude, až se Polsko opět stane dynamickým státem.

Piłsudski takto popisoval český útok: „S Čechy jsme měli dvě sporné záležitosti: o [...] Těšínské Slezsko a oblast Spiše a Oravy. Tyto provincie obývalo čistě polské obyvatelstvo s hlubokým národním vědomím. Věřil jsem deklaracím Masaryka a výslovným ujištěním pražské vlády, která mnohokrát přiznávala naše práva na zpochybňované oblasti, ponechal jsem na těchto územích jen drobné vojenské jednotky. Považuji tento nečekaný útok za nepopsatelnou zradu ze strany Čechů.“

Vždy jsem se zamýšlel nad otázkou – proč k sobě obě strany a jejich představitelé vzájemně po dlouhá léta chovali tak negativní postoj. Odpověď jsem obdržel nečekaně po přečtení článku Władysława Pobóg-Malinowského: Polsko-české vztahy ve světle dokumentů. Podstatná slova tohoto článku cituji:

„Mezi politickými vůdci Čechů Beneš rozvinul na západě Evropy největší činnost a úsilí. Dohoda, kterou uzavřel 28. září 1918 s Francií v osobě jejího ministra PICHON’a, mluvila o povolání k životu československého státu v historických hranicích „Čech, Moravy a Slezska R A K O U S K É H O“. Přizná se později, že při uzavření dohody použil lsti, využívaje ignoranci Pichona. Francie – podepisujíc tuto smlouvu – netušila, jak Beneš později uvede, že by to mohlo hrozit konfliktem ve věci Těšínska.“

Nečekaně jsem obdržel odpověď na mou otázku. Takže dvěma politiky – jedním slabým s přehnanými ambicemi – Benešem – a druhým ignorantem – Pichonem – byl rozřešen osud Poláků na Těšínském Slezsku. A nyní už vím, proč byl plk. Šnejdarek na mostě v Těšíně ve francouzské uniformě a požadoval opuštění polských území až za Bělku, proč začala „sedmidenní válka“, proč Češi nemohli dopustit plebiscit, proč později odmítali jakoukoli spolupráci s Polskem, proč min. Becka nazývali „fašistou“, kdo připravil záminku k Mnichovu, proč logika min. Becka byla nazývána „nožem do zad“ po Mnichovu, proč se Beneš těšil přízni Stalina (zde musím vysvětlit, že to přesně popisují stenogramy rozhovorů Beneše se Stalinem).

Jak hodnotí Benešovu politiku český filosof Jan Patočka v díle Kdo jsou Češi, cituji dále: „Beneš byl slabý člověk, hodící se dobře na sekretáře, ale na nic víc. A takovému to člověku bylo svěřeno rozhodnutí o budoucím morálním profilu českého národa. Musel se rozhodnout a rozhodl se pro malost... Tragismus novodobých Čechů a Čech spočívá v tom, že česká touha po získání si, urputným bojem, rovnocenného místa v koncertu velké politiky zrovna v momentě, kdy k tomu nastala – jednorázově – historická příležitost, byla zničena průměrným člověkem a špatným politikem, kterému národ svěřil svůj osud – pravděpodobně navždy... Bohužel je třeba ještě jednou připomínat slova M. Hartmanna o národu, který si prodloužil život, zrazujíc vlastní vlast – tak je to až dodnes.“

Vážená Redakce!

Napsal jsem tento příspěvek po získání zprávy o Benešově dohodě s Francií ještě před vznikem Československa1/. Jsem pod dojmem tohoto faktu a doufám, že se tak stane s většinou Čtenářů.

Srdečně zdraví

Roman Badura







1/ V této věci odkazujeme Autora výše uvedeného textu a další naše Čtenáře také na práci samotného Beneše „Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa“ Praha 1930, díl II, str. 318-320. Beneš se tam nezdráhal popsat svou vědomou mystifikaci vůči Pichonovi (A.S.).

Alicja Sęk



Klik

Strojový překlad