®

Těšínské Záolží - český pohled z vnějšku
                                                                                                                                                                                                     
Karel Vošta                                                                                                    Artykuł opublikowany na prośbę autora dnia 08.11.2024


Můj zájem o historii regionu, v němž žije jediná autochtonní menšina v ČR, je letitý. Považuji národnostní, kulturní a náboženskou pestrost za přínos. Různost ale přináší i konflikty, jakými je poznamenáno Těšínsko. V Evropě jsme se ještě v nedávné době domnívali, že národnostní spory řešené formou válek patří do předchozího století. Proto je třeba připomínat si minulost, abychom se poučili z jejích chyb (což zní jako fráze). Mám rád polštinu, pro minimální kontakt s ní léta sleduji víkendové Wiadomości na České televizi. Zprávy jsou krátké a obvykle popisují, co zrovna řeší některá místní organizace PZKO či základní škola, jaké výročí se právě připomíná nebo kde se koná folklórní vystoupení. Takový poklidný sled nekonfliktních zpráv. Ale když člověk sleduje zprávy na internetu, narazí na závažnější informace. Třeba v období okolo roku 2010, kdy docházelo k ničení polských nápisů, a po roce 2013, kdy začaly takzvané legionářské marše. Kladl jsem si otázku, zda je situace růžová, nebo naopak vyostřená.

Vztah k tématu mám i trochu osobní. V dětství se do naší ulice přistěhovala kultivovaná dvojjazyčná rodina z Třince s příjmením typickým pro Karvinsko (jak už dnes vím). Měli jsme k ní blízko. Byl to také můj první kontakt se silným slezským přízvukem. Na základní škole jsme pak měli osvícenou „soudružku učitelku“, která nám v první či druhé třídě překvapivě vyprávěla, že ve městě bývala synagoga nebo že existuje rozdělené město Těšín a děti v tom kraji mohou chodit do polských škol.

Na Těšínsku nežiji, a tak budu potenciálními čtenáři tohoto příspěvku jistě kritizován, že nejsem oprávněný o něm psát a posuzovat tamní život. Na druhou stranu nezaujatý pohled zvenčí nemusí být na závadu. Úskalím psaní o historii a současnosti je právě objektivita/subjektivita pohledu a interpretace/dezinterpretace faktů. Vyvarovat se jich je náročná výzva.

Knížectví těšínské, jedno z území Piastovců, tedy součást středověkého polského státu, bylo od roku 1327 českým lénem. Pojem Koruny království českého se prvně objevuje právě v této době, a další lucemburské územní zisky ve Slezsku i jinde byly za Karla IV. inkorporovány právě Koruně, což byl útvar nadstátní, nadnárodní a v císařově pojetí měl až sakrální rozměr. Piastovci v knížectví vládli do poloviny 17. století. Zájemce o jeho dějiny má dnes již k dispozici dostatek literatury v obou jazycích.

Země Koruny české zanikly s koncem Rakouska-Uherska, a s nimi i lenní vazby. Od roku 1742 bylo Těšínsko součástí Rakouského Slezska, ale ani během následujících správních reforem nebyla jeho státnost popírána. Koncem první světové války se pojem historického knížectví znovu objevuje. Poláky v oblasti od podzimu 1918 reprezentovala Národní rada Knížectví těšínského, ačkoliv obnovované Polsko již bylo republikou. Tvorba hranic nástupnických států probíhala složitě na etnickém principu i na principu historických hranic (historické právo), přičemž oba principy si mnohdy odporovaly. Hranice vznikající Československé republiky byly stanoveny po delších jednáních mírovými smlouvami uzavřenými na francouzském území v letech 1919-1920. České země měly být obnoveny v hranicích z dob království. To ale nebránilo novému státu, jenž se považoval za jeden z vítězných, požadovat na základě práva na sebeurčení národů i další území, kde se mluvilo česky, a tak bylo připojeno západní Vitorazsko, Valticko a Hlučínsko (se značně germanizovaným obyvatelstvem) a usilováno bylo i o Kladsko, osídlené drtivou většinou Němců. Mírnější požadavek proto nárokoval jen několik etnicky českých kladských vesnic, ale ani to se nepodařilo prosadit.

Právo na sebeurčení národa naráželo ve smíšených oblastech přirozeně na stejný argument národa druhého. ČSR šlo na Těšínsku zejména o strategickou Košicko-bohumínskou dráhu, třinecké železárny a zásoby uhlí, což ani z české strany není dnes popíráno. Z konfliktní situace se dalo podle kladského požadavku vyjít připojením jen jazykově českých obcí v okrese Frýdek, problémem by však byly obce, kde se hovořilo více jazyky a především: při tomto řešení by ČSR nezískala ani železnici, ani železárny, ani doly. Proběhl konflikt známý je jako sedmidenní válka mezi Československem a Polskem.

Válku je třeba odsoudit jako krajní prostředek; umírají v ní lidé. Šlo jí předejít? Bylo zde násilím dobýváno území proti vůli podstatné části jeho obyvatel, silně národně uvědomělých Poláků. Mohla dál probíhat jednání, velmi komplikovaně, když si obě strany stály na svém? Mohl být dohodnut plebiscit pod garancí mezinárodních pozorovatelů a do té doby by platil status quo z dohody mezi českou a polskou reprezentací z 5. listopadu 1918? Nestalo se, a Češi byli první, kdo sáhl po zbraních.

Po válečném tažení, kdy československé oddíly došly až ke Skočovu, probíhala komplikovaná jednání a v červenci 1920 rozdělení historické země na východní polskou a západní československou polovinu (Zaolzie, Záolží). Pak následovala čechizace území; pohled na její míru a důvody asimilace části záolžských Poláků se dodnes různí. Nelze se divit, že část polského obyvatelstva se s novým státem neztotožnila a chápala jej a nejspíš ještě chápe jako křivdu nebo dokonce okupaci. Meziválečná ČSR byla demokratický, ale komplikovaný stát fiktivního československého národa a jeho politika vůči menšinám záhy ztroskotala. Výsledkem byl rozpad státu: německá a maďarská iredenta, hněv Slováků, jimž bylo upíráno právo na autonomii (a fakticky i právo na sebeurčení), a nadšení Poláků, když byla část Záolží po Mnichovu anektována Polskem. Radikální nacionalismus bratrských Slováků (před válkou i při dělení federace) i Poláků (zúčtování s Čechoslováky na podzim 1938, zničení hrobu legionářů v Orlové), byl drsný a zlý, ale vzhledem k předchozímu vývoji pochopitelný. Nutno dodat, že také meziválečné Polsko nebylo vzorem demokracie a národnostní snášenlivosti, takže je otázkou, jak by se chovalo k Čechům, kdyby se Těšínsko nedělilo. Historici nemají rádi slova možná a kdyby…
Každá země rozdělená hranicí mezi dva státy, každé rozdělené město je nepřirozené a smutné. Vzniká tím další neuralgický bod, nemocné místo na mapě.

Pojem Záolží/Záolší či Zaolží/Zaolší není polonocentrický novotvar z roku 1920, jak se uvádí, nýbrž je z významového hlediska i dle pravidel slovotvorby a odvozování místních a geografických názvů v češtině v pořádku (Zálabí, Zátaví, Záhvozdí, Zářečí, Zámostí, Záluží). Je to část historické země za řekou Olzou. Název by proto měli v plnosti akceptovat i Češi. Olše je naopak novotvar, násilné počeštění názvu řeky, kterou i nepolské obyvatelstvo jmenovalo Olza. Název Český Těšín je svým způsobem nonsens, pojmenování západního předměstí slezského města po dominantním národě, který ve městě a okolí tehdy nedominoval. Některá pojmenování ulic v tomto umělém centru Záolží po českých osobnostech a místech působí necitlivě vůči dosavadní historii, jako by se tímto nový stát etabloval na podrobeném a kolonizovaném území.

Historii někdy tendenčně interpretují obě strany: Češi i Poláci. Radikalizace vyvolává ještě větší radikalizaci; domácí Poláci jsou v čase vyostření vztahů podporováni nacionály z Polska (viz za hranicí vydávané propagační vlastivědné materiály dokládající ryzí polskost Záolží). Nelze však již nadále tvrdit odbornými ani laickými ústy, že Těšínsko bylo většinově české a polonizováno bylo až po polovině 19. století imigranty z Haliče. Užívání češtiny coby úředního jazyka knížectví do konce piastovské vlády (místně i déle) není ani tak dokladem etnické příslušnosti obyvatel, jako spíš významu češtiny v pozdním středověku a raném novověku i na území polského království a Uher, jako vyspělého literárního jazyka a zároveň jazyka srozumitelného řeči lidu. Z tohoto období máme četné archivně dochované české dokumenty též ze sousedství Těšínska: z Opolsko-ratibořského knížectví, ale i Osvětimska a Zátorska, které od 15. století náležely opět k Polsku. Jména v zápisech jsou převážně polská. Dochovány jsou i českojazyčné epigrafické památky (náhrobníky v kostelích, známý kříž v Pruchné) z území polského Těšínska, o kterých platí totéž, co výše. Zrovna tak by se ale nemělo násilně určovat, jaké národnosti byli, jsou nebo mají být rodilí mluvčí osobitých dialektů Těšínska a Jablunkovska (jde o citlivou otázku, jazyková a národní identita se ne vždy shodovaly i na sousedním Hlučínsku).

Konfliktní moment posledních let představuje „česká národní svatyně“ na vrcholu Polední východně od Bystřice. Podle fotografií je to hezké místo setkávání vlastenců a vděčný cíl turistů, jenže neusmiřuje s minulostí, rozděluje a vyvolává negativní reakce. Místo od roku 2012 sestává z Mohyly české státnosti, Památníku legionářů neboli pomníku generála Josefa Šnejdárka (1875-1945), pamětního kamene mistra Jana Husa, pamětního kamene ostravského vojenského historika a pedagoga Tomáše Pavlici (1939-2004) a dalších prvků. Legionářské pochody na tento vrchol (chci věřit že nezáměrně) provokují, když vlastně oslavují pacifikaci polského obyvatelstva československými legiemi. Oslavují legionáře - obdivuhodnou státotvornou a vlasteneckou entitu, jejíž idealizace a zvýhodňování ale byly v ČSR zároveň předmětem kritiky (často z levicových pozic), stát nespravedlivý k menšinám a český výklad místních dějin. Připomíná to manifestace Oranžského řádu v Severním Irsku, kde potomci kolonizátorů (protestanti) provokují pochody na počest porážky původních obyvatel (katolíků); vím, je to příměr poněkud drsný. Generál Šnejdárek je jistě významná vojenská osobnost, jenže na Záolží velmi kontroverzní. Ještě jako podplukovník francouzské armády velel tažení československých legií při dobývání Těšínska. Kontroverze zde může budit i prezident Masaryk, kterého si jinak velmi vážím, protože podle dostupných údajů silně podporoval obsazení Těšínska vojenskou silou v maximálním územním rozsahu.

Československá obec legionářská, spolek armádních veteránů a jejich příbuzných, ctitelů tradic odboje a vojenské historie, není extremistická organizace, oficiálně je i nepolitická. Ale její aktivity na Polední jsou podobné činnosti nedemokratických, antisystémových stran a spolků, které se snaží veřejnými akcemi připomínat a udržovat česko-německý antagonismus v někdejších Sudetech. Hlásají tam odvěkou českost pohraničí a potřebu ochrany před zhoubným vlivem našich „dědičných nepřátel Němců“. Oba argumenty stojí na vodě. ČSOL tak svými podle všeho přátelskými setkáními propaguje české vlastenectví v oblasti, kde mu historicky náležela velmi specifická a komplikovaná role. Může tím zraňovat cítění části domácího obyvatelstva, zvlášť když se vrchol Polední nachází blízko umělé státní hranice, mimo původní česky (lašsky) hovořící území Těšínska. Obce Bystřice a Nýdek měly dříve výraznou polskou většinu, a i dnes zde Poláci představují nezanedbatelný počet obyvatel. V Bystřici samé se navíc v lednu 1919 bojovalo a umíralo.

Několikeré poničení generálova pomníku i kříže na památku vraždy vojáka Klementa Šťastného, vytyčujícího v listopadu 1920 novou hranici, jsou v tomto světle sice pochopitelné, ale zároveň zlé a odsouzeníhodné. Některým Čechům je naopak s pochopitelností nesympatický v roce 2005 obnovený pomník takzvané „Těšínské Niké“ v polském Těšíně. Vyjadřuje podle nich revizionistické tendence Poláků vůči zbytku Těšínska. Vadí heroické gesto sochy směrem k hranici i projevy při jejím odhalení. Pomník připomíná padlé příslušníky Slezské legie na bojištích první světové války, nejen boje sedmidenní války. Navíc jde o předválečný monument, dokládající tehdejší rozjitřenou situaci. Tím je jeho význam do značné míry ospravedlnitelný a volně jej můžeme chápat i jako pomyslnou kontrapozici vůči Šnejdárkovu pomníku.

Češi jsou v oblasti pomníků vůbec citliví a selektivní. V Praze musely po vzniku republiky zmizet sochy císařů Josefa II. a Františka I., panovníků království, na něž nová republika svou státností navazovala; o mariánském sloupu na památku ubránění města před Švédy nemluvě. Dodnes jsou námitky proti navrácení pomníku maršála Radeckého, rodilého Čecha a úspěšného vojevůdce. Pro české vlastence však asi vojevůdce na špatné straně. Nedávno byla odstraněna socha sovětského maršála Ivana Koněva z dob normalizace.

Vraťme se však ke generálu Šnejdárkovi a představme si historickou situaci ad absurdum: při použití stejné logiky bychom mohli mít v Praze pomníky velitelů katolického vojska z bitvy na Bílé hoře, protože porazili stavovskou vzpouru (vedenou z části německými šlechtici), vyhnali vzdorokrále-cizince a umožnili návrat na trůn legálně zvolenému a korunovanému českému králi Ferdinandovi II. Od Čecha je to tvrzení kacířské, a jistě mě nemine trest, jenže není zde možno položit rovnítko?

Před několika lety rozjitřila veřejné mínění v Jablonci nad Nisou možnost návratu umělecky hodnotné sochy rytíře Rüdigera z eposu o Nibelunzích z doby před druhou světovou válkou. Prý to je symbol němectví a mohl by lákat neonacisty. A copak dělá pamětní kámen Jana Husa v kraji, kde se k církvím čerpajícím z jeho odkazu nejspíš hlásí mizivé procento věřících? Hus, bytostně náboženská osobnost, je od 19. století využíván jako národní symbol i sekulárními českými nacionalisty, kteří jej a husitské hnutí obvykle vnímají jako vrchol našich dějin. Přítomnost kamene tak může vyvolávat rozpaky podobně jako pomník Šnejdárkův. Pamětní místo na Polední korunuje stožár s českou vlajkou, kterou prý občas bohužel někdo ukradne. Vlajka je totiž naneštěstí shodná s vlajkou státu, který okolní prostor vojensky dobyl. Situace tak trochu připomíná i dávnou „válku“ mezi českými a německými turistickými spolky v severním hornatém pohraničí Čech.

Vedle ničení pomníků je třeba odsuzovat i poškozování polských nápisů. Na označování obcí a ulic má každá autochtonní menšina právo stvrzené českou legislativou, jež přijala evropskou chartu na ochranu regionálních a menšinových jazyků, i vstřícným vyjádřením prezidenta Václava Havla směrem k Němcům po česko-německém vyrovnání. V západních demokraciích jsou v národnostně smíšených oblastech takové tabule běžné.

Věřím, že národnostní situace není vyostřená, jak tvrdí některé šovinistické weby, kanální blogy, facebookové profily a internetové diskuze z obou stran hranic. Bylo mi řečeno, že sousedé žijí vedle sebe většinou poklidně a vztahy jsou lepší než kdysi. Rodiny jsou často dvojjazyčné. Společné křesťanské kořeny a hodnoty - zdá se - také spojují. Slezská církev evangelická augsburského vyznání sdružuje české i polské věřící, probíhají bohoslužby v obou jazycích, což platí i pro některé katolické farnosti. Regionu věnuje pozornost veřejnoprávní televize, s níž spolupracují též dokumentaristé a novináři polské národnosti. Z vysílání jsem se během let dozvěděl zajímavé údaje o historii, osobnostech, náboženství, památkách a folklóru Záolží. Médium se tedy tématu neuzavírá. Jen v některých reportážích jakoby nebylo vždy vhodné explicitně říci, že živý a vcelku populární dialekt „po naszymu“ je slezským dialektem polského jazyka, i když vykazuje znaky přechodu k lašským a moravskoslovenským nářečím češtiny a obohacen je i o německou slovní vrstvu (v Polsku probíhají i snahy o kodifikaci slezštiny, která je tam ale prý většinově pokládána za etnolekt; výraz etnolekt má v polštině trochu jiný význam než v češtině).

Věřím také, že je šance na obroušení hran stoleté historie. Proč ale ještě nezaznělo jednoznačné odsouzení a politování války a padlých z české strany, a to nejlépe skrze ústavního činitele, jako se v roce 2009 omluvil polský prezident Lech Kaczyński za obsazení části Záolží roku 1938? My Češi bychom se měli pokusit pochopit opačný pohled a nevelebit už sedmidenní válku jako spravedlivý boj Čechoslováků proti cizímu agresorovi. A co společné pietní akty u hrobů obětí války na obou stranách? Pokory a smířlivosti je třeba, nikoliv nacionalismu, protože ten je vždy zaměřen „proti někomu“ a ne „pro něco“ a může vést k násilí, jak píše historička Mary Heimann, autorka pro některé kontroverzní knihy o Československu.

Potřebná je nadále publicita historie regionu (knihami, filmy, přednáškami) směrem k lidem, kteří prý o válce (na české straně) mnohdy ani nevědí. V tomto se dosud obě strany v regionu někdy obviňují z tendenčnosti. Připomínat je vhodné významné osobnosti Těšínska všech národností, zvláště pak pozitivní transnárodní příklady. Z raného novověku (mně blízkého) jsou to třeba těšínský rodák Jiří Třanovský/Jerzy Trzanowski (1592-1637), evangelický kněz, náboženský spisovatel, básník a skladatel spojený významně i se Slovenskem. Podobnou osobností byl Daniel Johannides Skočovský, nazývající sám sebe Silesius - Slezan, podle některých českobratrský, ve skutečnosti luterský farář v Paršovicích a Hlinsku na Moravě. V druhém desetiletí 17. století vydal v češtině tiskem dvě pohřební kázání a jednu veršovanou prózu. Dle některých badatelů se ve Skočově nenarodil, nýbrž je mu přisuzován původ z rodiny usazené ve Frýdku. Ze Skočova s jistotou pocházel Jan Sarkander (1576-1620), vzdělaný kněz a katolický světec.

Záolžští Poláci jsou uvědomělí a svou historii znají. Podle oficiálních sčítání lidu jich ubývá, čímž region i stát přicházejí o část žádoucí etnické různorodosti. Těšínsko bylo regionem mnohonárodnostním a multikonfesním. Potěšitelná je skutečnost, že hudební celebritou v Česku je Polka ze Záolží, populární i v Polsku. Historik Józef Szymeczek, který je částí radikálnějších Čechů pro své názory označován za polského aktivistu a kalitele dobrých vztahů, se ptá, proč se ulice v oblasti nepojmenovávají také podle významných polských osobností, když jsou zde veřejná prostranství často nazvána po osobnostech českých. Ony zde názvy ulic po význačných Polácích při pohledu do mapy jsou, ale poněkud v nepoměru k českým jménům. Třeba se jednou dočkáme ulice Ewy Farne. Ale kdyby dnes vznikla kupříkladu nějaká pamětní mohyla připomínající státnost piastovského knížectví nebo v Masarykových sadech v Českém Těšíně postavili pomník Mickiewiczovi, Chopinovi či Sienkiewiczovi, jaká by asi byla reakce majority? Prý ani nový zdařilý murál v Jablunkově s nápisem v dialektu se neobešel bez připomínek.

Roku 1998 vznikl euroregion Těšínské Slezsko, jehož leitmotivem je přeshraniční spolupráce v nejširším smyslu. Hranice je dnes již zcela prostupná. Neměla by padnout i pomyslná bariéra v lidských myslích? Ideálně aby polský pohled a český pohled nahradil jediný, netendenční pohled na dějiny a současnost a identita těšínská aby byla silnější než zbývající národnostní různice. To bych byl ale asi příliš naivní. Vlastně tak doporučuji místním lidem svůj subjektivní, „sluníčkářský“ pohled…

Již řadu let Češi (zejména mladší) projevují intenzivnější zájem o historii a duši takzvaných Sudet. Německá minulost českého, moravského a slezského příhraničí již není tak schématicky a jednoznačně zavrhována a sudetští Němci „en bloc“ odsuzováni kolektivní a dědičnou vinou. Vinu na zločinech nacismu nesou nesporně tehdejší generace; kolektivní princip viny nemůže padat na potomky a nepatří do demokratické Evropy. Pohraničí je dnes navštěvováno, památky studovány a obnovovány. Proč se podobně nezajímat i o Záolží?

Region žije, jak zdálky pozoruji; funguje kulturní výměna mezi oběma národy i jejich paměťové instituce (divadlo, muzea, knihovny). Spisovatelka Karin Lednická je dnes díky románové kronice Šikmý kostel oceňovaná za svůj přínos k odkrývání pozadí česko-polského konfliktu na Karvinsku a za popularizaci regionu jako takového. Autorka připomíná svým dalším dílem i životický masakr ze srpna 1944, při kterém umírali Poláci i Češi.

Pozitivně působí i v regionálním zpravodajství hojně medializovaná rekonstrukce zdevastovaného hřbitova u zaniklé kolonie Mexiko, nedaleko od „Šikmého kostela“. Hřbitov byl zřízen polskojazyčnou evangelickou obcí ve staré Karviné a Solci. Spolek „Olza Pro“ organizuje obnovu prostřednictvím dobrovolnické práce patriotů polské národnosti ze Záolží, dobrovolníků z Polska, ale hojně i Čechů z Karvinska, Ostravska a vzdálenějších míst. Stírají se tak bariéry, což je bezesporu optimistické zakončení tohoto zamyšlení. A omlouvám se případným čtenářům z obou národů, pokud jsem se jich dotknul tím, že jako externí pozorovatel drze hodnotím život v jejich kraji.

Karel Vošta, v předvečer Dne vzniku samostatného československého státu, L.P. 2024

Pobrać artykuł