9.5.2013 - Polské hříchy na Češích?

Zdroj: Literární noviny
Ročník a číslo: 19
Strana: 22
Autor: Doubravka Olšáková                                                                                                                                             


V roce 2005 protestovali Češi proti obnově pomníku slezským legionářům padlým za Polsko, který dnes stojí v polském Cieszynie. Na podzim 2009 označil polský prezident Lech Kaczyn' ský polskou anexi těšínského Slezska v roce 1938 za hřích. Jen o pár měsíců později však velmi ostře vystoupil proti ničení dvojjazyčných česko-polských nápisů na Těšínsku. V roce 2012 vzbudil na polské straně nevoli pomník českému generálu Josefu Šnejdárkovi. Jak se dnes žije v dvojjazyčném regionu s historickým vědomím rozpolcenosti mezi dvěma státy, dvěma národy, dvěma kulturami a dvěma jazyky? A kdo komu dluží omluvu?

Viděno z Prahy je idealizovaný vztah Čechů a Poláků vlastně cosi zcela přirozeného, vždyť Češi se dlouhodobě umisťují na předních, ne-li prvních místech oblíbených sousedů Polska. Potvrzením dobrých vztahů je v českých očích projev dnes již zesnulého Lecha Kaczyn'ského z roku 2009, v němž označil okupaci Těšínska v roce 1938 za polský hřích. Za českou stranu mu poděkoval pouze český velvyslanec ve Varšavě Jan Sechter. Tehdejší český prezident Václav Klaus mlčel. Kaczyn'ského projev je pozoruhodný svým morálním apelem. U příležitosti 70. výročí vypuknutí druhé světové války, které bylo připomenuto na gdaňské Westerplatte za účasti Angely Merkelové i Vladimira Putina, polský prezident Lech Kaczyn'ský mj. uvedl: "To, že se Polsko přidalo k dělení Československa, a tím také k jeho teritoriálnímu okleštění, nebylo pouze chybou, byl to hřích. I my v Polsku se dokážeme k tomuto hříchu přiznat a nehledat pro něj omluvy. Nehledat ospravedlnění, i kdyby se snad hledat dalo."
Slova jako "hřích" a "chyba" nepatří do běžného politického slovníku a setkáváme se s nimi zřídka. Zvláště slovo "hřích" implikuje v polském projevu velkou míru pokory, kterou polský prezident vůči Čechům projevil. Přestože by bylo podle diplomatických zvyklostí vhodné, aby se k problému vyjádřil i Kaczyn'ského protipól, nestalo se tak dosud – a to i přesto, že Agenda pro českou zahraniční politiku vytvořená Asociací pro mezinárodní otázky konstatuje, že "takto významný akt by zasluhoval odpověď vyšších státních představitelů – prezidenta, předsedy vlády či ministra zahraničních věcí". Mlčení české strany lze interpretovat různě. Poněvadž jde do velké míry o příhraniční spor, zaujetí jakéhokoliv stanoviska vůči tomuto problému by zřejmě vedlo k reakci ze strany Polska a početné polské menšiny, což může vzbuzovat na české straně obavy. Výsledkem dlouhodobého přehlížení nahromaděných problémů je však rostoucí nevraživost obou etnik, které se dostává průchodu různými způsoby. Poslední vývoj v letech 2010-2012 předznamenává, že situace v regionu se radikalizuje na obou stranách.

Sedmidenní válka

Zatímco Lech Kaczyn'ský se vrátil ve svém projevu k historii staré více než 70 let, kořeny česko-polského antagonismu jsou ještě hlubší a zrodily se v okamžiku vzniku nezávislého Československa a Polska. Těšínské Slezsko se stalo jablkem sváru obou států již v říjnu 1918 a celý spor eskaloval krátkou, sedmidenní válkou. Příčinou tohoto pohraničního konfliktu se stalo porušení prozatímní dohody o Těšínsku – sporné území, které bylo od listopadu 1918 provizorně rozděleno mezi nové státy Polsko a Československo. Právě v tomto regionu vypsalo Polsko volby do Sejmu a roku 1919 zde také započaly odvody místního obyvatelstva do polské armády. Československé ministerstvo národní obrany vydalo v reakci na toto počínání rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska 19. ledna 1919, boje o ně započaly o čtyři dny později. Zajímavostí je, že zatímco T. G. Masaryk se rázně vyslovil pro ozbrojenou intervenci, Edvard Beneš byl proti a žádal mírové řešení. "Válka" trvala krátce, týden. Na polské straně padlo podle všeho 92 mužů, 855 jich bylo zraněno, 576 zajato a 813 prohlášeno za nezvěstné. Oběti na české straně byly nesrovnatelně menší: udává se počet asi 50 padlých, 124 zraněných a 7 nezvěstných.
Hlavním důvodem bylo to, že většina polské armády byla vázána v polskoruské válce. Československo tedy svou sedmidenní válku o hranice s Polskem vyhrálo a připadla mu mnohem větší část Těšínska než před válkou, včetně strategické košicko-bohumínské dráhy. Spolu s ní se však ocitla mimo území Polska také početná polská menšina (odhady se pohybují od 70 000-250 000 osob), která by se v případném plebiscitu zřejmě vyslovila pro připojení k Polsku. Rozdělení bylo potvrzeno rozhodnutím mezinárodní arbitráže ze Spa v roce 1920. V letech 1938-1939 však Těšínsko připadlo Polsku zpět, neboť Varšava se připojila k požadavkům mnichovské dohody a vznesla na sporné území nároky. Na webových stránkách současného silně pro-polského hnutí Zaolzie lze například zhlédnout filmové záznamy davů Poláků, kteří vítají polskou armádu. V říjnu 1938 se stalo Těšínsko polským územím, v září 1939 se po porážce Polska stalo územím německým. Československý spor s Polskem o hranice Těšínska pokračoval i po válce, oficiálně trval plných 40 let, od roku 1918 do roku 1958, kdy byly soudobé hranice s Polskem ratifikovány oficiálně. Svou nemalou roli zde sehrál tlak Sovětů na uzavření této otázky.

Na Čechy se šavlí

Problémy se objevovaly i v minulosti, novodobá českopolská válka o historickou paměť dvojjazyčného regionu však začala roku 2005 zcela nevinně jako spor o pomník. Rozepře vyvolala na české straně myšlenka obnovení polského pomníku slezským legionářům padlým za Polsko. Ten byl v polském Cieszynie obnoven dne 7. června 2005. Říká se mu také Těšínská Niké nebo prostě Slezanka (Šlonzačka) a jde o pomník, který na stávajícím místě existoval v letech 1934–1939. Připomínal nejen osudy členů Slezské legie, součást II. brigády polských legií, jež bojovala za 1. světové války za RakouskoUhersko, ale také ty oběti, které padly na obranu polských zájmů v době sedmidenní československo-polské války (23.– 30. 1. 1919). Čím tak irituje Šlonzačka dnes, více než 90 let od československo-polské války a více než padesát let po oficiálním uznání česko-polských hranic? Pomník znázorňuje ženu ve slezském kroji v heroickém gestu, jejíž pravá ruka se šavlí směřuje poněkud nešťastně k České republice.
Tento fakt umocňuje skutečnost, že socha na vysokém soklu je umístěna jen několik málo desítek metrů od česko-polských hranic. Jak tehdejší český ministr zahraničí Cyril Svoboda ujistil v roce 2005 v interpelacích české poslance, gesto ruky se šavlí není gestem útočným, nýbrž, jak jej odborníci na "šerm šavlí" ujistili, gestem obranným. Těžko říci, z které interpretace by měl mít český ministr zahraničí větší radost. Kromě ruky se šavlí je s pomníkem spjat i další problém. Ve 30. letech byly na podstavci umístěny také tabule s odkazy a znaky českých obcí, u nichž – a o něž – se uskutečnily v době války obou zemí důležité boje. Jde o města Orlová, Karviná, Stonava, Bohumín, Jablonec, Bystřice. V době, kdy Československo a Polsko oficiálně své hranice neratifikovaly a Polsko vznášelo nárok na části československého území, to bylo poněkud odvážné gesto. Dnes jsou sice již tyto historické reminiscence zapomenuty, nicméně i bez těchto historických nápisů vzbudil pomník velkou vlnu nevole.

Nad hroby svých hrdinů

Vyhrocené diskuse v roce 2005 znovu otevřely problematické soužití české a polské historické paměti. Na počátku roku 2009, u příležitosti 90. výročí sedmidenní války, si Poláci připomněli polské oběti této války na hřbitově ve Stonavě, zatímco Češi si české padlé uctili v Orlové. Každý národ nad hroby svých hrdinů. O pár měsíců později, v říjnu téhož roku, pronesl Lech Kaczyn'ský svůj projev na Westerplatte. Na Těšínsku jeho slova rezonovala, o projevu se hodně mluvilo a příležitost ke skoncování s jedním česko-polským historickým tabu nebyla nikdy příhodnější. Symbolický a koneckonců i politický potenciál tohoto projevu však čeští politici promrhali a neučinili nic.
Účet za nečinnost byl vystaven záhy a k těšínskému problému se museli vrátit oba prezidenti. Čtvrt roku po Kaczyn'ského "omluvě" se zde v roce 2010 rozpoutal prozatím nejvyhrocenější spor o užívání polštiny na českém území, – to když vandalové ničili polské nápisy na veřejných prostranstvích. V reakci na ostrý protest polského prezidenta Lecha Kaczyn'ského proti těmto akcím byl na Těšínsko vypraven i tehdejší prezident Václav Klaus, aby zde náladu uklidnil. Na místě pak pouze konstatoval, že "převažuje dojem", že národnostní spory v regionu nepřevažují a excesy na jedné i druhé straně jsou dílem jedinců. Další vlnu nevole, tentokrát na polské straně, vzbudilo v říjnu 2012 odhalení základů pomníku generálu Josefu Šnejdárkovi, který se nachází právě u výše zmiňované Bystřice na vrcholu kopce Polední.
Generál Šnejdárek se stal po roce 1918 velitelem Ostravy a velel vojenským operacím na Těšínsku i v době sedmidenní války v roce 1919. Pro Poláky byl tento Čech z Napajedel natolik problematickou osobou, že byl na něj roku 1920 podniknut neúspěšný atentát. V prosinci 2012 byl pomník poničen, neznámí vandalové strhli písmo i podobiznu generála. Na pomník namalovali srp a kladivo, přidali hákový kříž na šibenici a vše doprovodili slovy "neprowdy" (nepravdy) a "fašismus". Tím chtěli zřejmě říci, že Češi se při dobytí Těšínska chovali jako fašisti a navíc lžou o vlastních dějinách. Krajská jednota Československé obce legionářské se domnívá, že důvodem zničení pomníku je kampaň, kterou rozpoutal místní polský tisk Głos Ludu – Gazeta Polaków w Republice Czeskiej. Ten na svých internetových stránkách vyhradil Šnejdárkovu pomníku vlastní rubriku.

Velký plán

Příběh zapomenuté omluvy ilustruje poněkud problematický český vztah k Polsku, respektive k východní Evropě. Většina Čechů toho o Polsku či českopolských dějinách moc neví. Absolutní většina pak vlastně ani netuší, co to Zaolší, které je i dnes pevnou součástí polských dějin, vlastně je. Zatímco se například česko-německé dějiny se všemi svými bílými místy již staly součástí učebních osnov – ba co víc, v rámci politické korektnosti dokonce místy dominují – Polsko je stále jaksi neatraktivním tématem na okraji zájmu. Nejrazantněji, ovšem také nejvýstižněji vyjádřil meritum problému soužití Čechů a Poláků na Těšínsku Józef Szymeczek, předseda Kongresu Poláků v ČR, když na téma Šnejdárkova pomníku konstatoval: "Jestliže už bylo třeba ho připomínat, pak měl jeho pomník vyrůst v jeho rodných Napajedlech, kde dejme tomu může být symbolem hrdiny, a ne v těšínském Slezsku, kde je symbolem pokoření polského národa." (idnes, 20. 12. 2012).
Toto není první výtka, které se v poslední době české historické paměti dostalo. Se stejnou razancí vystoupili proti oslavování českých legionářů také ruští a ukrajinští novináři, historici i politologové. Na některých místech v Rusku a na Ukrajině jsou čeští legionáři dodnes vnímáni jako ruští zrádci a lupiči. Problém je podobný. V rámci přípravy oslav československých legií bylo v roce 1999 vyčleněno z českého rozpočtu padesát miliónů korun určených k úpravě a výstavbě nových pomníků československým legionářům. Do konce roku 2014 by jich měl český stát vybudovat jen v Rusku a na Ukrajině, kde čeští legionáři bojovali, celkem šedesát – ať už se to Ukrajincům a Rusům líbí nebo ne. V roce 2011 se však objevily v Rusku protesty proti pomníku v Čeljabinsku, pro odpor obyvatelstva byla stavba pozdržena v Samaře, problémy jsou v Irkutsku, Novokujbyševsku, Uljanovsku – a zřejmě i jinde. Zpráva o pomníku českému generálovi podává v kontextu velkého plánu "kolonizovat" historickou paměť na východ od našich hranic důležitou zprávu o proměně moderního českého nacionalismu.

Poláci do moře

Zpět k Těšínsku. Je dost dobře možné, že mlčení oficiálních míst nad bílými místy česko-polské historie otevírá na české straně prostor extremismu namířenému proti Polsku. S jeho projevy si Policie ČR nedokázala dlouhou dobu poradit. Kongres Poláků v ČR například dlouhodobě protestoval proti facebookovému profilu Nesnáším Poláky, který byl plný protipolských výpadů. Další facebookový profil Skupina proti polským (dvojjazyčným) značkám v ČR!! měl přes dva tisíce fanoušků. Výjimkou nejsou na české straně ani názory, díky nimž by mělo Polsko zmizet z mapy a místo něj by vzniklo moře. Nejpopulárnější facebookový účet Chceme moře místo Polska! měl v dobách své největší slávy více než 13 tisíc "přátel".
V současné době existuje facebookový profil Vybagrovat Polsko, jehož podtitul zní: "Vybagrujeme Polsko, do středu naženeme všechny Poláky a zaplavíme jej. To, co se vybagruje, vyvezeme na Krkonoše. Budeme mít mega hory a konečně moře!" Většina těchto faktů bezesporu nikterak nezapadá do představy velké většiny Čechů o nás samých. Ukolébáni texty Mariusze Szczygieła o vyspělé české kultuře a českých nedostatcích, které jsou však tak roztomilé, máme pocit, že Poláci nás milují jaksi bezvýhradně a bezpodmínečně. Naopak to však zřejmě neplatí. Je nejvyšší čas obrátit se zpět a zjistit, zda si i Češi dokážou přiznat vlastní hříchy se stejnou pokorou, s jakou o nich ve vztahu k vlastnímu národu hovořil onehdy Joachim Gauck a dávno před ním i Lech Kaczyn'ský . Na Těšínsku se jich bezesporu pár najde. V tomto smyslu by mohlo být zvolení nového českého prezidenta pro tento region dobrou zprávou.