wz
Dzieje Zaolzia   Historie Těšínského Slezska
 
 
 
Zachodnia część Księstwa Cieszyńskiego
Západní částTěšínského knížectví
Poláci se hodně snažili navázat opravdu dobré vztahy s Čechy. Reakce druhé strany však není stejná. Přestaňme se už konečně dokolečka obviňovat z vlastní viny, neboť problém leží na straně Čechů – v jejich vnímání Poláků – píše publicista Rafał Geremek.

Příběh o obavách Václava Klause, předpovídajícího, že polští spekulanti po otevření hranic v 90. letech vykoupí česká vejce, který v nedávném rozhovoru pro deník Rzeczpospolita připomněla známá česká disidentka Petruška Šustrová, mě pobavil, ale nepřekvapil.

Narcismus malých rozdílů

Přesvědčení o údajné polské nižší civilizační úrovni a nechuti Poláků k „poctivé“ a „tvrdé“ práci má bezpochyby na svědomí komunistické propagandy, jak o tom také hovoří Šustrová. Historici však poukazují na starší příčinu této české „nadřazenosti“ – v období Rakousko-Uherska byli čeští úředníci vysíláni na polská území. S neskrývaným potěšením pohlíželi na haličskou bídu a vyprávěním o ní řešili vlastní komplexy.

Musím přiznat, že jsem se mnohokrát setkal s provinčností, ale ta v českém vydání mě překvapila. Často jezdím do Českého Těšína, chodívám do typické české hospody, vzdálené jen několik desítek metrů od hraničního mostu přes Olši, poněkud zanedbané, špinavé, ve stylu husákovských let, ale zato se skvělým pivem, které drsná barmanka nalévá pozvolna, aby pěna získala správnou hustotu. Kdysi jsem se setkal s Čechem, který se mne ptal, zda v polském Cieszyně je něco zajímavého k vidění. Udiveně jsem odpověděl, že ano, protože Cieszyn je město s překrásným staroměstským náměstím a hradem. Mnohem více mne ale udivilo, když se ukázalo, že onen člověk bydlí několik stovek metrů od hranice v Českém Těšíně, a to od narození. Záolžanští Poláci mi později vysvětlili, že je to častý postoj – v některých kruzích se jezdit do Polska považuje dokonce za nevhodné.

Češi, kteří jezdí do Polska pracovně, vidí pozitivní změny. Všimla si toho i česká média během Euro 2012. Avšak nějakou razantní, rychlou změnu pohledu na Poláky nelze očekávat. V sociologii byl nedávno definován fenomén nazvaný „narcismus malých rozdílů” – i když se civilizační rozdíly zmenšují – ti bohatší to nechtějí vidět, neboť vědomí, že chudší soused si vede lépe, by narušoval jejich psychický komfort. Tento druh narcismu je nemocí současných Čechů.

Boj o trhy

Až na několik sympatických gest v českých médiích převládá vůči Polsku negativní, dokonce až nepřátelský tón. Byli jsme svědky hysterie kolem „podvodných“ a „jedovatých“ polských potravin. Je zajímavé, že se dokonce objevil pokus svalit vinu za distribuci metylového alkoholu, který zabil desítky lidí, na Poláky. V době hledání viníků za „metylovou aféru“ se na jednom portále objevila informace, že je prověřováno, zda tento jedovatý alkohol nepochází z Polska. Ačkoliv informaci okamžitě dementovala sama česká policie, na internetových fórech se rozpoutalo skutečné šílenství. Často se zde objevoval názor typu: „To se dalo čekat, že v tom bude namočené Polsko.“

Avšak výroba laciného alkoholu je už léta specialitou mafií našich jižních sousedů. Představme si, že by do Česka plynul dlouhou dobu alkohol vyráběny polskými gangy. To by byl řev! Důsledkem alkoholové aféry se mnoho Poláků dozvědělo, že v obchodech a restauracích u našich sousedů neexistuje zákonná povinnost fiskálních pokladen – v Polsku absolutní standard – a právě proto je tam možné nelegální alkohol tak jednoduše dostat.

Česká média rozšiřují informace o případech krádeží spáchaných Poláky. Když došlo k tomu, že skupina darebáků z polské strany začala přepadávat české usedlosti v kladské oblasti, začali místní čeští radní přemýšlet, zda by nebylo dobré znovu uzavřít hranici s Polskem. Ale když chytili české zloděje v Rybniku, na polské straně se o tom skoro nemluvilo.

Akce proti „polským obchodníkům“ získává někdy i komický rozměr. Starosta Českého Těšína Vít Slováček mi vyprávěl, že k němu jednou přišla delegace občanů žádajících, aby byl vydán zákaz činnosti polských firem, které jezdí po vesnicích na české straně a z autobusů prodávají potraviny. Starosta rozumně odpověděl, že v podmínkách tržního hospodářství není možné bezdůvodně zakázat činnost legálním právním subjektům. „Proč jste s podobným nápadem nepřišli sami?“ – zeptal se zástupců českého obchodu, ale ti se jen cítili dotčeni.

Posledním případem je vystoupení výrobců dveří a oken proti Polákům – prý jsou Čechy zaplaveny těmito výrobky velmi nízké kvality – na to Poláci odpověděli, že jde o nečistou hru, neboť polský obchod je prostě jen stále více orientován na export. Dobře je to vidět v těšínském regionu – například trh servisních a opravárenských služeb ovládají Poláci.

Nyní již bývalý prezident Václav Klaus, po dlouhá léta odpůrce visegrádské spolupráce, na závěr svého úřadování prohlásil, že Polsko je pro Čechy nejbližší zemí, ale slova jsou slova, a život jde svým směrem. Orlen se v Česku dočkal zjevné diskriminace – ceny za přenos energie, jaké byly stanoveny polské firmě, jsou 2-2,5 krát vyšší než v Evropské unii. Veškerá odvolání k protimonopolnímu úřadu nevedla k žádnému výsledku.

Podnikatel = zloděj

Sami Češi se příliš nesnaží získat poměrně rozsáhlý polský trh. Milan Weber, český podnikatel obchodující v Polsku s elektronikou, se domnívá, že Češi zahazují svou příležitost. Když začínal se svým podnikáním v Polsku, známí čeští podnikatelé ho považovali za šílence, protože podle jejich názoru jsou v Polsku lidé chudí, takže není proč se tam cpát. Česká absence na polském trhu je překvapující, protože přece onen kapitál sympatií vůči Čechům, který v Polsku existuje, se dá tak lehce přeměnit na peníze. Když byla zhruba před rokem v polském Cieszyně otevřena restaurace „U Čecha“, vydal jsem se do ní s nadějí, že zde potkám člověka, který podobně jako Weber odhodil stereotypy. Ukázalo se ale, že hospodu vlastní sice český občan, ale současně Polák ze Záolží. Takže na české kuchyni vydělávají naši rodáci. Věru, proradné.

Možná k tomu dochází proto, že Češi se během desítek let tvrdého komunismu skutečně změnili. Slovo „podnikatel“ znamená téměř totéž co „zloděj“. Velkou vinu na tom mají aféry, které jsou za naší jižní hranicí odhalovány – v této kategorii nesaháme Čechům ani po kotníky. Česká republika je mnohem zkorumpovanější, jak to potvrzují výsledky hodnocení Transparency International (podle Indexu vnímání korupce je Česko na 54., zatímco Polsko na 41. místě). Možná že socialismus také Čechům znechutil podnikání v zahraničí, protože kdysi byli velice expanzivní a proexportní. V 19. stol. např. bylo v polské Lodži více českých podnikatelů v textilní branži než Poláků! Češi velice úspěšně podnikali také v Horním Slezsku.

Existuje ještě jedno nezhojené místo v českém srdci – a tím je právě Slezsko. Celý tento region Češi považují za historickou část svého království, neboť více než dvě století jako celek patřil k české koruně. Česká historie Slezska bývá mytologizována podobně jako polské vnímání historie polských západních zemí. Jsou naše, to my, Poláci, jsme jejich právoplatnými vlastníky. A i když čtete historické studie napsané po roce 1989, pozorný čtenář si může všimnout, že se např. mlčí o některých nepohodlných historických fragmentech, jako např. odboj slezských knížat proti Praze. Za polskou jižní hranicí se ve 20. letech minulého století začalo s propagací „slezské národnosti“ a pokračuje to dodnes, aby došlo ke snížení počtu Poláků na tomto území.

Neuskutečněným snem Čechů je jejich hranice na Odře, o niž žádala česká vláda po 2. sv. válce. Na území poblíž měst Rybnika, Głubczyc a Raciborze dokonce vstoupila československá armáda. Jenomže Stalin chtěl Polsko odškodnit za ztrátu pohraničí (tzv. Kresów) územím cizích států, a tak zůstal hluchý vůči požadavkům pražské vlády. Sentimentální pocit ke „ztracené zemi“ však zůstal a opakovaně je obnovován.

Historická zúčtování

Poláci dělají, co mohou, aby jim jižní sousedé odpustili všechny nezhojené rány z minulosti, v tom jsme až příliš snaživí. Omluvili jsme se za intervenci v roce 1968, ačkoliv polský národ nerozhodoval o vyslání tanků do Hradce Králové, prezident Kaczyński se omluvil za zabrání Záolží, a tato omluva byla Prahou přijata s velkým porozuměním.

Ale nějak nenapadlo nikoho z českých politiků, aby se na revanž omluvil za českou invazi z roku 1919. Tehdy československá armáda dorazila až ke Skoczovu. A právě tehdy došlo k masakru 20 neozbrojených polských válečných zajatců v obci Stonava na Záolží.

Velitelem oné operace byl generál Josef Šnejdárek, který je dodnes v Česku považován za hrdinu. Ať si ho Češi klidně ctí, ale postavit jeho pomník (před několika měsíci) v Bystřici na Záolží je jasnou provokací vůči polské menšině zde žijící. Nelze hovořit o diskriminaci Poláků na Záolží, i když se tu stále odehrávají nějaké nepříjemné incidenty. Mezilidské vztahy by tu zcela jistě byly lepší, kdyby se v českých školách korektněji učila historie tohoto pohraničí. Dodnes oficiální historický výklad hovoří o tom, že Poláci sem přijeli z Haliče za prací a prostě zde zůstali. Jenomže tento výklad je pravdivý jen ve vztahu k části obyvatel; stačí se projít po zaolžanských hřbitovech a přečíst si příjmení na náhrobcích – a hned bude patrné, že kdysi to bylo polské území. Avšak ani ti nejhorlivější polští vlastenci nepožadují nový Anschluss Záolží – chtějí jen, aby byli považováni za právoplatné obyvatele své rodné země. Tento pocit jim chybí.

Ale kdo ví, všechno se může změnit. Za řekou Olší je mnoho mladých, otevřených lidí, pro něž Polsko nemá žádnou negativní konotaci. Večer po amnestii, jíž odstupující prezident Václav Klaus omilostnil třetinu kriminálníků, potetovaní muži slavili v mé oblíbené hospodě propuštění svého kamaráda (cílem této amnestie bylo pravděpodobně propuštění viníků afér spojených s pražským establishmentem). Stálí čeští hosté lokálu se vztekali: „V Polsku by něco takového neprošlo! Musíme něco udělat,“ překřikovali se. Z celého srdce jim přeji, aby se jim to podařilo.

Rafał Geremek, deník Rzeczpospolita
Autor je publicista a režisér dokumentárních filmů
Nesdílené sympatie

Publikováno v St. 27. Únor 2013 v rubrice Aktuality, Historie